V červenci jsem se vydala na dvoutýdenní jazykový kurz do Anglie. Jela jsem s agenturou INTACT, se kterou jsem byla na kurzu už podruhé a vždycky všechno skvěle klaplo. :) Poprvé jsem s nimi jela minulý rok na Maltu, kde jsem byla i se svými přáteli. Tento rok jsem se vydala už ale úplně sama. Ačkoli jsem se na začátku bála, že tam budu celé dva týdny sama, tak to nakonec byly úžasné dva týdny, na které určitě nezapomenu. :) Odlétala jsem z Prahy v neděli ráno. Do Prahy jsem přijela už v sobotu večer a zůstala u bráchy na koleji. V neděli jsme pak brzo ráno vyjeli na letiště. Byla jsem nervózní, protože jsem nikdy předtím asi sama neletěla a bála jsem se, jaká bude moje hostfamily. Na letišti jsem si hned odbavila kufry, dali jsme si cappuccino ve Starbucks (pokaždé když letím z Prahy tak si tam něco dám, je to už taková tradice :D ) a pak jsem se rozloučila s bráchou a přešla přes kontrolu pasů. Protože jsem neměla co dělat, tak jsem šla rovnou ke svému gateu a čekala, až budeme moct nastoupit do letadla. Let byl v klidu. Seděla jsem u okýnka vedle staršího páru, který byl z Austrálie. Podle toho co se bavili, procestovali během posledních týdnů několik států Evropy a Anglie byla pro ně zřejmě poslední zastávka. Co mě trochu mrzelo, bylo, že jsem si s nimi moc nepovyprávěla, protože jediné na co jsem dokázala myslet asi posledních 45 minut letu bylo, co budu dělat po přistání. :D Nakonec jsme tedy přistáli a já šla v davu lidí z letadla hledat výdej kufrů. Už v Praze jsem si všimla, že v letadle letí plno dalších děcek a tak jsem doufala, že možná někdo jede na stejný kurz jako já. (Později se ukázalo, že ne :D) Klasicky jsem ale musela samozřejmě hned na záchod a tak jsem pak většinu těch lidí ztratila z dohledu. Naštěstí jsem to ale našla a s kufrem jsem se vydala ke kontrole. Tam to šlo dost rychle, protože jsem se mohla postavit do řady s pasy z EU. Jediné co po mě chtěli byl pas a papír, že můžu cestovat sama a pak se mě ještě zeptali jestli na mě někdo čeká. Tak jsem to odkývala a konečně jsem mířila do haly. Tam na mě čekala zástupkyně školy s papírem, na kterém bylo logo té školy. V tu chvíli jsem byla celkem ráda, že jsem si ho pamatovala, jinak nevím, jak bych ji poznala. :D Ona mě přivítala v Anglii a pak mi řekla, že musíme čekat ještě na další dva, tak ať si dělám co chci, ale ať ji řeknu, když někam budu chtít jít. Já unavená z letu a úplně zmatená jsem stála na místě a nevěděla v tu chvíli co dělat a tak mi tedy ukázala na skupinku dalších 3 děcek sedících vedle, že oni patří k nám. Tak jsem byla ráda, že tu nejsem sama a šla jsem si k nim sednout. Byli to Němci a už se všichni znali. Trochu jsem se s nimi bavila, ale oni pak většinou mluvili mezi sebou německy. Asi po hodině čekání přiletěli zbylí dva. Jeden Rakušan a druhý myslím Švýcar. Nevím jak to měli, ale už se spolu bavili. Buď se nějak znali z dřívějška a nebo se potkali v letadle. Každopádně já byla zase jediná, kdo německy skoro vůbec neuměl. -_- Nepomohlo tomu ani to, že jsme se v jiné hale setkali s další velkou skupinou lidí a jejich vedoucími a asi půlka byli jenom Němci. Po nějakém tom dalším čekání nás vzali a šli jsme k autobusu. Byla jsem tam jediná Češka a všichni se bavili německy nebo španělsky. Začínala jsem být trochu zoufalá, že tam opravdu budu ty dva týdny sama. V autobuse jsem si sedla tedy k jedné holce, která tam byla taky sama. Vypadala celkem dost nesympaticky (jak jsem se s ní bavila tak taková i trochu byla), ale nechtěla jsem zůstat sama. V autobuse jsme si ale stejně pak daly obě sluchátka a usnuly. Myslela jsem, že pojedeme jenom chvíli, ale jeli jsme možná něco kolem tří hodin. Jak jsme se už blížili k Bournemouthu, tak jsme vysadili tu skupinku Němců z letiště v jiné škole. Takže nakonec pak nechodili ani na stejnou školu. Po dlouhém cestování jsme konečně dojeli k naší škole Cavendish School of English. Venku to vypadalo moc hezky. Bylo tam malé nádvoří se stoly a pak taková část zvaná Little London, kde byl taxík, červená telefonní budka a autobus. Z autobusu jsme šli dovnitř a sedli si do místnosti plné židlí. Tam nás přivítali a řekli nějaké instrukce o ubytovaní, škole a o tom co se mělo dít. Pak jsme měli jít ven, kde už na nás čekaly rodiny. Nikdo v ní nebyl sám. Buď zavolali rovnou dva lidi a nebo jen jednoho a druhý už byl v rodině od ráda. Byla jsem dost nervózní a netrpělivě čekala, až mě zavolají. Konečně jsem se dočkala. Paní zavolala moje jméno, já přišla a ona mi ukázala moji hostfamily. Všimla jsem si jich už předtím. Byl to snad nejmladší pár, co tam byl a vypadali dost sympaticky. Myslím, že se vzali teprve nedávno. Pozdravili jsme se a vydali se k autu. Zavolali jen moje jméno, to znamenalo, že už tam někdo u nich byl. Až po chvíli jsem si všimla, že jde celou dobu s námi nějaká další holka :D Zjistila jsem, že je to moje spolubydlící a představily jsme se. Autem jsme jeli tak 20min. a moc se toho nedělo. Sem tam se mě na něco zeptali, ale většinou se bavili jen mezi sebou. Musím říct, že za celé ty dva týdny jsem prakticky rozuměla všem až na Stevea a Katie (moje hostfamily). Nevím odkud byli, ale všechny slova polykali. S Beou (moje spolubydlící) jsme vždycky potají na sebe hodily pohled typu: co to říkají? :D Když jsme přijeli domů, Steve mi vytáhl můj 25kg kufr z kufru auta, což byl celkem trapas. Nakonec jsem ani tolik věcí nenosila, protože maximální teplota byla tak 20 stupňů.
Dům byl malý, ale pěkně zařízený. Měli tam čisto a útulno. Náš pokoj byl úplně hezký. Byla v něm tapeta s delfíny, dvě postele, skříň a jedna skříňka se šuplíky. Jediné mínus na tom pokoji bylo, že jsme si opravdu nemohli nikde uložit věci ani pověsit bundu. Jinak jsme měli asi fakt štěstí, protože nějaké děcka měly prý dost špíny v domech od jejich hostfamily. My za celou dobu neměli s naší rodinou nějak velký problém až na to, že nám párkrát zapomněli dát večeři :D Se svačinou se taky nějak nepřekonali, to je pravda. Každý den to stejné - sendvič, muffin, jablko a malý balíček brambůrků. Mě to nijak extra nevadilo, protože jsem to už po minulém roce na Maltě čekala, ale Bea z toho neměla radost a stěžovala si jejímu učiteli. Pravda, že od té doby bylo více jídla :D Když jsme tedy přijeli, tak mi Katie ukázala dům a hned se Stevem odjeli na nějakou oslavu. To bylo trochu divné, protože já přijela a vůbec nevěděla co dělat a oni odjeli. Tak jsem si trochu jakože vybalila a pak se trochu víc seznámila se svou spolubydlící. Jmenovala se Bea a byla ze Španělska. Bea tam byla se španělskou skupinou, ale každý byl v jiné rodině. Později jsem se asi nejvíce bavila právě s touhle skupinou. Bea byla strašně fajn a dost jsme si rozuměly. Byla ale taková ta typická Španělka úplně vším. :D Jak jsme si řekly o sobě všechny podstatné věci, tak jsme se rozhodly, že půjdeme spát. Spali jsme asi tři hodiny a pak přišla Katie se Stevem. Poprosily jsme je, jestli nám ukážou autobusovou zastávku, ze které jsme měly každé ráno odjíždět. Naštěstí nebyla moc daleko, tak nám pak ráno stačilo vyjít jen pár minut před odjezdem a stejně jsme tam pak vždycky ještě čekaly. Večer nám udělali večeři a my šly celkem brzo spát. Ráno jsme vstávaly v 6:30, což bylo na prázdniny hrozné :D
0 Comments
|
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |