Do Aucklandu jsme přijeli přímo z Hobbitonu. Byla to naše poslední zastávka. Ubytovali jsme se v krásném hotelu a vydali se do města. Auckland se stal mým dalším oblíbeným velkoměstem. Strašně moc mi připomínal kopcovité San Francisco. Koneckonců je také na desítkách vyhaslých sopek. Je to krásné město s vysokými mrakodrapy a neuvěřitelnými přístavy. Ne nadarmo se mu říká město plachet. Kam jinam by jsme si to jako první namířili než ke Sky Tower - nejvyšší budově jižní polokoule. Neuvěřitelně rychlým výtahem jsme dojeli na vyhlídku. Vystoupili jsme do kruhové místnosti s velkými skleněnými okny. Z věže byl výhled na celé město a jeho přístavy. Protože byl už večer, tak jsme i přes velký hlad počkali na západ slunce. Byla to neuvěřitelná nádhera. S Kajkou jsme si říkaly, že kdyby jsme tam bydlely, koupily by jsme si celoroční vstupné a chodily tam pořád. Další den jsme si prošli město trochu víc a jeli do místního akvária. Přijel pro nás ten nejhezčí autobus na světě! :D Kolem celého autobusu byl žralok, takže to nakonec vypadalo jako velký jezdící žralok. Tento žralok nás zavezl až k akváriu. Hlavním tématem byla Antarktida. Měli tam velký bazén s tučňáky. Někteří plavali a hráli si, jiní zase hlídali mladé. Poté tam bylo také plno filmů a textů o Antarktidě a také nějaké ukázky obydlí. Další část akvária se už nezabývala přímo nějakým tématem. Viděli jsme tam rejnoky, žraloky, medúzy a další spoustu živočichů. Na konci byl obchod se suvenýry, kde si Kajka vyhlídla velmi slušivou kšiltovku s Nemem. :D Nakonec nadešel náš poslední celý den na Novém Zélandu. Vydali do Devonportu, kam jezdí každou chvíli trajekt, který jede kolem 20 minut. Vystoupili jsme na pěkném náměstíčku a vydali na kopec. Odtamtud byl výhled na celé město s vysokou Sky Tower, na záliv a přístavy v něm. Také jsme měli pěkný výhled na Devonport a okolí. Po tom co jsme si užili výhledu jsme se rozhodli ještě trochu projít po okolí. Všude byly překrásné viktoriánské domy a vily s výhledem na moře a město. Před odjezdem jsme si zašli na ty nejlepší mušle na světě! Nikdy jsem lepší nejedla. Po příjezdu zpátky do Aucklandu jsme si ještě zašli na zmrzlinu do stánku, kde každý den stály fronty lidí až ven. Dostali jsme ochutnávku a vybrali si tu, která nám chutná nejvíce. Obří kopeček nám ještě obalili v čokoládě nebo lupínkách. Pokaždé když jsme měli volnou chvilku a procházeli se městem a jeho parky vypadalo to tam krásně. Mám pocit, že každé větší město má svou zvláštní atmosféru. Opravdu se mi tam líbilo a bylo těžké druhý den Nový Zéland opustit. Jeho jezera a krajinu, která se nezdá skutečná. Měsíc na druhé straně světa byl za námi. V den odletu jsme brzy ráno odjeli na letiště a vyletěli směrem do Soulu. Tam jsme museli přespat v letištním hotelu. Byl to celkem šok, když jsme vystoupili z letadla a venku sněžilo. Proč se ale zmiňuji ještě o Soulu? Protože ten hotel byl ráj! Nikdy jsem asi nebyla v lepším. Sice jsme tam byli jen jednu noc, ale to hlavní jsme si užili. Jídlo! Bylo parádní a nacpali jsme se až k prasknutí. :D A ještě tady byl jeden zážitek, o kterém se snad ale radši moc nezmiňovat. Řekněme, že záchod měl spoustu funkcí, o kterých jsme ani nevěděli, že by kdy vůbec mohl mít. :D Nový Zéland byl neuvěřitelným zážitkem! Pořád na něj ráda vzpomínám. Bylo téměř neuvěřitelné, když jsem po návratu šla do školy po kotníky ve sněhu. Ta představa, že jen 2 dny předtím jsem se procházela na druhé straně světa v kraťasech a tričku.
0 Comments
Nemůžu uvěřit, že jsem tam opravdu byla! Hobbiton. Byl úplně takový jaký si představujete. Ne tak velký, ale o to krásnější. S Kajkou jsme zjistily odkud se vyjíždí a rezervovaly si lístky. Ještě jsme stihly mít levnější cenu, která je do 17 let. Musím říct, že jsme měly opravdu neuvěřitelné štěstí na počasí! Když si představím jak škaredě bylo o den dříve. Bez tak slunného dne by to nebylo ono. Hobbiton je kousek od městečka Matamata. Už tam najdete informační centrum, které je ve stylu hobití nory. Některé prohlídky začínají i tady. My jsme ji měli až z Shire rest, který je přímo u brány do pozemku s hobitím městečkem. Rodiče nás tam vyhodili a my si vyzvedly lístky a šly čekat do řady. Po chvíli pro nás přijel autobus a jelo se! Projížděli jsme loukami, kde bylo plno oveček. Malé kopečky byly rozseté po celém okolí. Nakonec jsme konečně dojeli na začátek naší tour. Prošli jsme mezi keři a najednou se ocitli obklopeni malými domečky s barevnými dveřmi. Mohli jsme si je prohlídnout zatímco nám slečna vyprávěla něco o natáčení filmů. Celkem tam bylo asi 30 nor a každá byla jinak velká. U těch menších natáčeli scény s lidmi a u těch velkých zase s hobity, aby to vypadalo, že jsou opravdu malincí. Poté jsme se vydali cestičkou dále. Zastavovali jsme na různých místech a poslouchali příhody z natáčení. Jedna nora byla také otevřená a tak jsme si v ni mohli udělat fotku. Vevnitř ale nic nebylo. Všechny tyto scény se natáčely ve studiu. Postupem času jsme došli až na kopec k Bilbově noře. Odtamtud byl úžasný výhled na celý kraj. Malé barevné domečky rozseté kolem kopečků. Všude byly zahrádky a louky. Viděli jsme jezero u hospody Green dragon, kde jsme se hned vydali. Před příchodem k hospodě jsme prošli kolem velkého barelu, který byl u krásného kamenného mostu. Udělaly jsme si plno fotek a dostaly jsme zázvorové pivo, které jsme vypily u krbu. Venku to vypadalo taky moc hezky. Všude byly lavičky ve stínu stromů a jezero posazené v zelené ploše kolem něj, odráželo odpolední sluníčko. Nakonec nadešel čas a my jsme se vrátili tam, kde nás vysadili z autobusu. Přijeli jsme zpět k Shire rest, kde jsme si ještě něco koupily v gift shopu. Poté jsme se skvělým zážitkem opustili Matamata a vydali se do největšího města na ostrově – Aucklandu. Už nějakou dobu naší cesty jsme míjeli dlouhé písečné pláže, než jsme dojeli na poloostrov Coromandel. Byli jsme tady celkem tři noci, což byl myslím nejdelší pobyt na jednom místě. Bydleli jsme přímo u moře, kde byla pěkná pláž plná barevných mušlí. Druhý den jsme se vydali na výlet ke Cathedral Cove. Auto jsme nechali na parkovišti a na začátek stezky, která vedla k zátoce, jsme dojeli autobusem. Ten vyjel na kopec, kde byla krásná vyhlídka na oceán. Z tohoto místa jsme začali sestupovat po krásné cestičce až k pláži. Cesta trvala kolem 45 min, ale s Kajkou jsme ještě odbočily na malou zacházku, která vedla na okraj útesu. Byla to nádhera. Procházely jsme vysokou trávou a na konci jsme viděly celé pobřeží. Když jsme sešli poslední schody vedoucí na pláž, objevil se před námi velký oblouk vytvořený ve skále. Procházeli jsme jím jako obří bránou. Bylo neuvěřitelné jak něco takového vzniklo. Chvíli jsme se zdrželi a odpočívali, než jsme se opět vydali na cestu zpět. Chtěli jsme se ještě zastavit na Hot water beach, kde se dají vykopat díry v písku a měla by tam být teplá voda. Tohle však nefungovalo. Později jsme zjistili, že to tam je jen hodinu denně a to ještě v určitý čas. I tak jsme tam chvíli zůstali a sledovali místní surfaře, než jsme se vydali na skvělou večeři ve vyhlášené restauraci Squit. Zapomněli jsme rezervaci a tak jsme si museli nějakou dobo počkat. To se ale určitě vyplatilo! Jídlo bylo výborné. Další den pršelo, a tak jsme jen tak odpočívali. Ráno byl Seaside carneval, který byl celkem o ničem. Jen pár stánků a hudba. Opět balíme kufry a vydáváme se dále na sever. Je krásné počasí a my si říkáme, kéž by bylo tak krásně i předešlý den, kdy jsme zdolávali Tongariro Alpine Crossing. První zastávka dne je jezero Taupo, které leží v kráteru sopky. Je největší jezero Nového Zélandu a jako jedno z mála na ostrově nemá tvar dlouhé nudle. Nakonec necháváme Taupo za sebou a zastavujeme u Huka Falls. Stáli jsme na mostě, pod kterým tekl silný proud. Voda měla tu nejsvětlejší modrou barvu. Nic víc jsme zde ale neviděli a tak jsme se rozhodli co nejrychleji pokračovat dále. Krajina Severního ostrovu byla o něco jiná než na jihu. Konečně jsme viděli malé zelené kopečky, na kterých se pásly ovce. Všude bylo zkrátka zeleněji. Krásné místo, kde jsme se prošli je národní park Wai-O-Tapu. Nachází se v něm plno kráterů a bublajících jezírek nejrůznějších barev - od šedé bahenní až po vyřvaně zelenou. Rotorua bylo zvláštní a smradlavé město. Všude byla cítit síra a šly vidět výpary ze země. Ubytovali jsme se a vydali se na oběd. Dala jsem se dobrý chowder, který doporučuji si na Zélandu určitě někde dát, tak jako uzeného lososa! Na našem plánu dne byla ještě maorská vesnice, která byla ale bohužel večer už zavřená a tak jsme tento výlet nechali až na další den. Místo toho jsme si zašli do Polynesian Spa, což bylo trochu zklamání. Bylo tam jen pár bazínků s teplou vodou. Whakarewarewa - maorská vesnička, do které jsme se druhý den zašli podívat. Nacházelo se tam opět plno malých bublajících jezírek a gejzírů. Víc jak hodinu jsme čekali, až vystříkne největší gejzír. Nakonec jsme to vzdali. Aspoň jsme vedle něj viděli menší gejzír, který stříkal pořád. Procházeli jsme se mezi maorskými domy a viděli taneční vystoupení Maorů. To bylo strašně super. Při jejich tancích je velmi důležitý výraz ve tváři a tak pořád vyplazovali jazyk a kulili oči. Řekli nám něco o jejich kultuře a také měli stejné barevné oblečení, typické pro jejich kmen. Vesnička byla hezkým zážitkem, po kterém se jak jinak opět vydáváme na cestu. Jízdu autem pomalu ale jistě začíná celá posádka nesnášet. emRáno jsme se probudili do chladného a oblačného dne. Zjistili jsme však, že trek je otevřen a tak jsme se nasnídali a čekali na autobus, který nás měl zavést až na začátek treku. Krajina kolem silnice byla krásná a úplně jiná než jakou jsme viděli doposud. V dálce byly zasněžené vrcholky kráterů a pod nimi sopečná krajina. Když jsme dojeli na místo, bylo jen něco málo pár stupňů nad nulou, vítr kolem 50 km/h, oblačno, mrholilo a nás čekalo 20km chůze. I tak byl začátek naší túry kouzelný. Nízké slunce prosvítalo mezi mraky a nám se naskytoval pohled na hory Mordoru, které byly ozdobeny těmi nejbarevnějšími duhami, díky kterým možná nepůsobily už tak strašidelně, ale za to zase o něco tajemněji. Do té doby, než se počasí se začínajícím stoupáním rapidně zhoršilo, jsem si tuhle záhadnou cestu užívala. Navlékli jsme pláštěnky, rukavice a vydali se po kamenité cestě vzhůru. Litovala jsme lidi, kteří šli pouze v kraťasech a tílku. I když jít na hory a ještě s očividně špatným počasím takhle oblečení je jen jejich hloupost. Po pár metrech našeho výstupu jsme už neviděli dále než pár metrů před sebe. Optimisticky jsem stále opakovala, že nad ty mraky vyjdeme a budeme mít krásný výhled. Mýlila jsem se. Hodně. Na hřebenu kráteru bylo ještě hůř. Vítr foukal neuvěřitelnou rychlostí a teplota určitě klesla pod nulu. Vulkán, který měl být tou nejkrásnější části treku, jsme ani náhodou nezáhledli. Naší hlavní prioritou se stalo odejít co nejdříve z vrcholu. A tak jsme uháněli a sestupovali po kamenech, které nám pod nohama ujížděly, co nejrychleji. Nakonec jsme se opět dostali dost nízko a s tím i z mraků, které nás už několik hodin obklopovaly. Najednou vysvitlo slunce a my opět viděli krajinu kolem. Pod námi se rozpínalo obrovské jezero. Když jsme procházeli cestičkou, pozvolna se začínalo oteplovat a my jsme spatřili výpary ze sopky. Na konec treku jsme došli s dost velkým předstihem, před příjezdem autobusu. Během čekání jsme se převlékli do kraťasů a triček, protože teploty nabyly opět letních hodnot a s těží se dalo uvěřit, že ještě před pár hodinami jsme mrzli. Co mě mrzelo bylo, že jsme neviděli ten slavný vulkán. Na druhou stranu, to co jsme spatřili na začátku a na konci cesty za to určitě stálo. |
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |