Ahoj, ahoj! Má to ještě cenu říkat, že nestíhám? Děje se toho teď tolik, že jsem tady na blogu nabrala dost velké zpoždění. A to mi k tomu tady chybí jedny z nejlepších událostí. Zajímavá Vás, jak vypadá pravá americká graduace se vším všudy? Tak to jste na správném místě! Ve čtvrtek 1.6. jsem se probudila brzy ráno, abych se připravila na celý den. Vyzvedával mě od Nadi host taťka a jeli jsme na nácvik graduace do Flintu. Celá graduace byla na hokejovém stadiónu, který se právě taky využívá k různým událostem. I když jsme přijížděly mezi posledními, stále jsme dost dlouho čekaly, než se něco začne dít. První nás poslali do menší haly, abychom se seřadili do skupin, které jsme měli už předem nahlášené. Byly po čtyřech lidech a celá skupina měla společně vstupovat do velké haly a procházet uličkou až k místu, kde seděla. Všechny takovéto skupinky šly za sebou. Američané tomu vlastně říkají dost jednoduše "walk". Já jsem byla ve skupince s Naďou, Idou a Huyen. Byly jsme až v druhé polovině, a tak to chvíli trvalo, než jsme se dostaly na naše místa. Prostor haly byl neuvěřitelný. Kolem nás se rozprostřely tisíce sedadel a před námi dlouhá ulička. Naše místa jsme našly v 7. řadě, což bylo fajn, protože jsme aspoň viděly na pódium. Jeden učitel nám řekl, co se kdy bude dít, kdy se máme postavit a tak dále. Připadalo mu, že to všechno bylo dost pomalé, a tak jsme to museli nacvičovat znovu. No představte si, když kolem 650 lidí nacvičuje něco společně. To mi připomíná, že jsme prý byli zatím největší třída, co kdy gradulovala z GBHS. Po tomhle celém nácviku pro nás opět přijel od Nadi taťka. Já spěchala domů se balit a připravit se na oběd s mýma oběma rodinami. Šli jsme do japonské restaurace Sagano. Jídlo tam připravují přímo před vámi. Bylo to dost fajn a dobře jsme se najedli. Naši konečně poznali i moji host mum. Po obědě jsem se převlékla a jeli jsme na graduaci. My jsme tam museli být ještě o něco dřív. V malé hale jsme vyfotili asi milión fotek! Všichni hledali kamarády, aby měli fotku s těmi, které znají. Byl to celkem blázinec. Nakonec jsme se zase seřadili tak jako na nácviku. A všechno začalo naostro. Když jsme vešli do velké haly, byly tam tisíce lidí. Aspoň tedy myslím. Vzhledem k tomu, že nás graduovalo 650. Bylo to super. Šli jsme uličkou až k místům a všichni tleskali. Potom se hrála hymna a přišly proslovy, které byly prokládány vystoupeními sboru. Ten byl dost dobrý a zvlášť jedno vystoupení se jim opravdu povedlo. Proslovy byly od učitelů a žáků. Bylo to pěkné, ale ke konci už dlouhé. Nakonec jsme si šli po řadách na pódium pro diplom. No ten diplom tam tehdy ještě nebyl. Posílaly se poštou a já ho k tomu ani nedostala. My exchange studenti jsme dostali jen certifikát. Potom co jsme si došli pro diplom nás vyfotili, a nakonec jsme si šli zase sednou. Nakonec jsme si přehodili takzvanou “tassel" z pravé strany na levou a vyhodili čepičky do vzduchu. Ale nikdo moc nevěděl, kdy je můžeme vyhodit, protože to nikdo neřekl, a tak to bylo takové zvláštní a neletěly nahoru najednou. Po graduaci jsem hledala rodiče a kamarády. Zjistila jsem, že jsou tam dva východy z budovy, které vypadaly úplně stejně a já jsem čekala u špatného. Klasika. Hlavně, že jsem na všechny řvala, že jsem u schodů. 😄 Vyfotili jsme opět plno fotek a došlo k pár zmatkům, ale nakonec jsme vyjeli směr škola a šli na grad party! Naďa musela ještě jíst, a tak jsme zastavili v McDonald's, kde byla strašně dlouhá řada. A my měly asi jen 20 minut do té doby, než uzamknou vchod. Řada vůbec nepostupovala, a tak jsem musela běžet ke škole, aby nám vážně nezavřeli ten vchod. Naďa ale dojela hned krátce potom, co jsem tam došla já. Dovnitř nás nepustili s jídlem, takže jsme to ještě ještě rychle dojídaly. Grad party byla ta nejlepší školní akce za celý rok! Měli byste to vidět. V tělocvičně byl skákací hrad, laser game hrad, paintball, naše oblíbená foto budka, a ještě nějaká velká nafukovací věc, na které se soupeřilo o shození soupeře. V další tělocvičně bylo kasino a baseball a v bazénu probíhaly závody na kajacích. Byl to úplně super večer. Nasmáli jsme se. Já vyhrála deku. Bylo tam plno dobrého jídla. Ve 3 ráno pro nás přijel Dave a Naďa s Idou jely ke mně na noc. Ten večer jsem viděla spoustu lidí naposledy, což bylo dost smutné. Vlastně jsem se i po graduaci loučila s Trudy, což bylo v ten den nejhorší. Doma jsme si s holkama ještě dlouho povídaly, a nakonec šly spát v 5 ráno s tím, že jsme měly budík na 7, protože měla přijít Naziha. Nevím, jak se to stalo, ale nevzbudily jsme. Najednou jsem viděla Nazihu stát v pokoji. Koukla jsem na hodiny a bylo 8:30! Čekala před domem skoro 2 hodiny. Měli jste vidět ty její zprávy. (It's starting to rain. Okay, I'll wait here... 😄) Cítila jsem se ale hrozně. Nechápu, jak jsme ten budík nemohly slyšet a hlavně, jak se vypnul. Naziha nám to naštěstí odpustila. Povídaly jsme si a já se dobalovala. Potom odjížděla Ida. Bylo to strašně moc smutné, ale v tu chvíli jsem se prostě moc necítila, že už ji neuvidím. A víte co? Opravdu to nebylo naposledy. Protože jsme se ještě setkaly, ale o tom až v jednom z dalších článků. Nakonec přijeli naši. Dali jsme všechny kufry do auta a já se musela rozloučit s rodinou. Bylo to smutné a dost zvláštní. Já nikdy nevím, co dělat v takových situacích. Nejde mi brečet, i když jsem smutná, a dokonce se můžu hned za pár minut smát. Bylo ale zvláštní odjíždět ze sousedství a vědět, že už nepůjdu na autobusovou zastávku anebo že už nepoběžím mou typickou trasu. První jsme zavezli Nazihu do školy, protože to byl normální školní den. Ale ani moje host ségry v ten den nešly, aby se se mnou mohly rozloučit, což bylo moc hezké. Loučení s Nazihou bylo těžké, protože měla slzy v očích a já si tak nějak začínala uvědomovat, že se opravdu loučíme na dlouhou dobu. Poslední a nejtěžší loučení bylo s Naďou. Loučily jsme se strašně dlouho a tentokrát jsme byly už dvě se slzami v očích. Bylo to ale na jednu stranu i moc pěkné. Nejlepší část byla, když už jsme byli v autě a já mávala na Naďu a ona na nás začala řvát: "ty pičo!" Haha, netuším, kdo ji to naučil. Mamka měla z toho Vánoce. 😄 Potom, co jsme opustili Grand Blanc , jsme se vydali na sever za dobrodružstvím! Sever Michiganu je krásný a já jsme ráda, že jsem jej konečně viděla. O tom bude tedy zase až příští článek. Tenhle byl dlouhý, ale myslím, že si to graduace a poslední den v GB zaslouží.
0 Comments
Leave a Reply. |
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |