Ahoj! :) Náš první velký trek byl Routeburn track, který trval tři dny. Jeden z devíti velkých treků na Zélandu. Tenhle trek začíná na jiném místě, než končí, a tak jsme si museli obstarat odvoz auta ze začátku na konec. Dělá to pár lidí, od kterých si vyzvednete schránku na klíč, kterou pak necháte zamčenou pod autem. V den příchodu na konec treku vám auto přivezou a sami pak trek přejdou zpátky. Projdou ho i několikrát denně! Místa na chatách jsme měli zarezervované už několik měsíců předem přes internet. Lístky jsme si vyzvedli v Queenstownu a vyjeli jsme. Po pár hodinách cesty jsme dojeli na začátek treku. V tu chvíli už začínalo pršet. Převlékli jsme se do trekového oblečení a nastříkali se repelentem proti muškám. Těch tam bylo strašně moc a štípaly. Nebylo to nic příjemného, protože jejich štípance svědily několik dnů a měli jsme jich plno. Dobré je si koupit repelent přímo na ostrově...a nenastříkat si ho na oblečení, ale až na kůži. Ne že bychom to s Kajkou udělaly naopak a pak měly přes oblečení bílé pruhy. :D Za tu dobu co jsme se chystali a balili si jídlo, oblečení a spacák do batohu, se rozpršelo hodně. Všichni jsme se proto vydali na cestu ve vtipných pláštěnkách. :D První den se šlo jen krátce a pár kilometrů, za což jsme kvůli dešti byli opravdu rádi. Šli jsme po malé cestičce v pralese a všude byly kapradiny a mechy. Bylo to opravdu hezké. Nakonec jsme celí promočení došli až k Flats Hut, kde jsme zůstali přes noc. Z terasy před chatou jsme viděli velký vodopád, který se v noci zvětšil ještě tak dvojnásobně. Chata byla jedna z těch menších, ale útulná. Byly tam jen postele s matracemi, kuchyň se sporáky a studenou tekoucí vodou a venku byly záchody. Na každé chatě byl také ranger, který kontroloval lístky a něco řekl o okolí. Někteří byli tedy pořádně upovídaní. :D Po tom co jsme si dali sušit všechny věci a pustili se do jídla, jsme si četli a povídali ve společné místnosti u krbu. Kolem desíti hodin se vypínaly světla a my jsme zůstali sedět potmě pořád u krbu. Byla tam jedna paní z Argentiny, která ale žije na Zélandu. Zapovídali jsme se s ní a bylo to strašně fajn. Za tu dobu co jsme tam seděli, se rozpršelo ještě mnohem více a lidem, co spali v kempu, vítr začal odnášet stany. Všichni venku běhali a ranger jim pomáhal (vlastně tady byla ranger žena). Nakonec většina těch lidí spala venku na terase pod střechou. Co bylo celkem hrozné, je to, že v chatě bylo dost místa na lavičkách, ale protože neměli zaplacený vstup do chaty tak museli být celou noc venku. Jen pár lidí spalo na zemi v kuchyni. Byla jsem ráda, že už je ráno, protože se mi spalo šatně ve vlhkém pokoji. Počasí proti předešlému dni bylo krásné. Vyšli jsme docela pozdě, protože jsme měli na tůru celý den. Krajina se po předešlém dešti všude zelena a to nám zpříjemňovalo cestu, která stále stoupala. Před největším stoupáním jsme došli k Falls Hut, kde jsme si na chvíli odpočinuli a vydali se dál. Hned nad chatou byly velké peřeje a vodopády. Tady začínal nejkrásnější úsek cesty. Šlo se travnatou krajinou po malé cestičce, někdy i po dřevěných chodníčcích. Sem tam tekl potůček, který jsme museli přejít. Nakonec jsme došli k sedlu, kde jsme poobědvali. Nahoře dost foukalo a začínalo se zatahovat a tak jsme se vydali sestoupat skoro vše, co jsme toho dne vystoupali. :D Ze začátku jsme měli krásný výhled na hory, ale ke konci začal dlouhý a prudký sestup k Mackenzie Hut. Po náročném dni nás už bolely nohy a my si přáli být konečně na místě. Po mnoha nekonečných zatáčkách mezi stromy jsme ji konečně spatřili. Vybrali jsme si místa na spaní a vydali se ke krásnému jezeru. Voda byla průzračná, ale pořádně studená. S Kajkou jsme vylezly na velké kameny a četly si u vody. Bylo to opravdu krásné místo. Večer jsem se s bráchou vydala podívat do kempu, který byl hned poblíž. Muselo se proto obejít celé jezero, které bylo při západu slunce ještě krásnější. Třetí den byl závěrečný. Ráno cesta začala pralesem a dále pokračovala stále rovně, občas mírně do kopce. Narazili jsme na velký vodopád, pod kterým jsme museli projít. Měl přes 170m a bylo to jediné místo, kde v ten den nebylo horko. V poledne jsme dorazili před konečné stoupání. V plánu byla odbočka na side track - Key Summit. Mělo to být místo, kam chodí spousta lidí, protože to bylo kousek od parkoviště. Brácha nám řekl, že máme kousek od místa, kde jsme seděli, zabočit. Tak jsme se s Kajkou vydaly na cestu a hned po chvíli narazily na odbočku. Nejmenovala se Key Summit, ale čas trvání treku byl stejný a tak jsme se vydaly podle cedule. Šly jsme stále dál a dál. Cestou, která vedla přes bažiny a nebyla téměř vůbec vychozená. Za tři čtvrtě hodiny jsme nikoho nepotkaly a vzhledem k tomu, že jsme šly na vyhlídku, jsme nějak podezřele klesaly do džungle. Ne že by nám to celou dobu bylo nějak podezřelé. A tak jsme se rozhodly, že se otočíme a půjdeme zpátky. Najednou jsme šly v nějakém korytu potoku, který byl vyšší než my. Kajka na to: "Šly jsme tudy?" Já: "Jo určitě, to se ti zdá jenom jiné v opačném směru," a tak jsme dál pokračovaly. Po chvíli se ale opak ukázal pravdou. Nešly jsme stejně. Pěkná cestička, která šla po rovince a ne po kamenech v korytu vedla hned vedle nás. V tu chvíli jsme se nemohly přestat smát. Představa pohledu ze shora na nás, jak jdeme jen pár metrů od té cesty a povídáme si o tom, jestli jdeme dobře, nás pořád rozesmívala. Skoro po dalších 40 minutách se nám podařilo dostat na začátek odbočky. Byly jsme strašně unavené a bolely nás nohy a tak jsme co nejrychleji šly k parkovišti. Všichni už tam na nás čekali a nebyli z našeho zpoždění zrovna nadšení. Ale tenhle omyl stál určitě za to. Side track jsme nakonec neviděly, ale zato máme zážitek z džungle. :D
0 Comments
|
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |