Po úžasné snídani-palačinky s banánem a javorovým sirupem, jsme se vydali směrem k Abel Tasman , projet se na kajacích. Lepší den jsme si nemohli vybrat. Byl doslova krásný letní den, který byl zároveň náš poslední na Jižním ostrově. Kajaky jsme si půjčili u společnosti R&R. Dostali jsme školení jak kajak ovládat a co dělat, kdyby jsme se převrátili. V kajacích jsme byli po dvou a já jela s bráchou. Odvezli nás ve velké dodávce k pláži a na mapě nám ukázali, kam můžeme jet. Pádlovali jsme asi 4 hodiny k ostrůvku, kde měli být tuleni. Bylo to strašně super, někdy jsme se dostali více od břehu a tak to s námi na vlnách dost houpalo. Brácha taky nezapomněl dělat blbosti a já křičet, že nás překlopí. Když jsme připluli k ostrůvku, tak jsme viděli jednoho osamoceného tuleně, jak spí na pláži. Potom jsme pokračovali podél břehu dál. V jednom místě bylo najednou plno tuleňů. Na kajaku jsme připluli až úplně ke břehu a byli jsme od nich jen pár metrů. Nějací velcí tuleni pak skočili do vody a plavali kolem sebe. To jsem se už trochu bála, protože začali skákat blízko kajaku a já už viděla, jak skočí na nás. :D Byl tam i jeden menší roztomilý tuleň, který nás podplaval a vynořil se přímo před námi. Bylo to neskutečné! Nikdy jsem jim nebyla tak blízko. Nejroztomilejší byla tulení rodinka, která měla úplně malé tuleny. Ti strašně řvali a jeden spadl do vody a tak ho velcí tuleni museli vytáhnout na břeh a nakojit. Byl to opravdu super zážitek. Nakonec tam připlula nějaká jiná skupina i s průvodcem a ten po nás začal křičet, že jsme moc blízko. To už nám nevadilo, protože byl čas se vrátit. Už se nám vůbec ale nechtělo pádlovat zpátky. Naštěstí jsme pluli více s větrem, a tak to šlo rychleji. Cestou jsme se ještě zastavili na pěkné plážičce a vyměnili si dvojice-pádlovala jsem s Kajkou. Po celém dni na moři jsme jeli unavení zpátky do Nelsonu.
0 Comments
Ahoj :) Po Kepler treku jsme se vrátili do Wanaky. Tam jsem s Kajkou navštívila puzzle world. Bylo to super. Byly tam nejrůznější optické klamy. Procházely jsme místností, ve které se předměty kutálely do kopce místo z kopce. Nebo takovou, ve které jsme vypadaly jako obři nebo trpaslíci. Ke konci jsme šly do labyrintu, v jehož rozích byly věže a my jsme musely dojít v určitém pořadí ke každé z nich a pak zase na začátek. K věžím jsme došly celkem rychle, ale pak jsme dlouho nemohly najít cestu zpátky. Nakonec jsme musely projít celým labyrintem znovu. Byl opravdu velký. Podle cedulí tam průměrně člověk ujde kolem 5km. Určitě byl dobrý nápad se tam podívat. Další den jsme byli u Fox glacier. Všude kolem nás byla šedá barva. Sníh byl hodně špinavý a řeka, která vytékala z ledovce, byla na tom ještě hůř. K vyhlídce na ledovec jsme šli úplně jemným prachem, který se leskl na slunci a vypadal skoro stříbrně. U ledovce jsme se nezdrželi dlouho, protože tam nebylo toho moc k vidění a byla gtam spousta turistů. Cestou od ledovce jsme ještě zastavili u Lake Matheson, kde je krásný výhled na Mount Cook. Na Silvestra jsme přejížděli do Nelsonu. Po cestě jsme zastavili u Pancake rocks. Byl tam krásný výhled na oceán a skály vypadaly zajímavě. Dozvěděli jsme se, že tam má stříkat gejzír, tak jsme na něj strašně dlouho čekali, ale nakonec se nic nedělo. Později jsme zjistili, že je to jen v určitou hodinu. Náš druhý velký trek na Zélandu! Kepler track jsme šli hned druhý den po Štědrém dnu. Přijeli jsme autem na parkoviště u jezera a vydali se příjemnou lesní pěšinkou. Cestička vedla stále kolem jezera a přes pár kempů. Nakonec jsme došli pod úpatí kopce, kde na nás čekalo dlouhé a náročné stoupání až na hřeben hor. Cedule kolem stezky ukazovaly neuvěřitelný počet hodin, kdy máme dorazit k chatě. Naštěstí byly údaje dost přehnané a já s Kajkou jsme to zvládly v polovičním čase. Cesta nebyla tolik náročná také díky tomu, že byla celou dobu ve stínu stromů. Po nekonečném množství zatáček jsme přestaly stoupat a spatřily jsme neuvěřitelný výhled na jezera, domy a krajinu hluboko pod námi. K chatě nám už chyběl jen malý kousek po hřebenu. Když jsme k ní došly, byla jsem nadšená. Výhled zevnitř byl ten nejkrásnější vůbec. Velkými skleněnými okny jsme se všichni večer dívali na západ slunce nad jezerem. Kousek od chaty se nacházela také malá jeskyňka, do které se dalo podívat. Byla to příjemná večerní procházka vysokou trávou. Do jeskyně jsme šli s čelovkami, ale nebylo tam toho moc k vidění. Druhý den byl nejkrásnějším dnem celého treku. Ráno jsme vycházeli dost pozdě - nikomu se nechtělo vstávat. V té samé chvíli přilétal k chatě vrtulník s turisty, kteří zřejmě nechtěli absolvovat výstup předešlého dne. Naše túra začala opět do kopce. Po pár kilometrech jsme odbočili na krátký boční trek, který vedl na nejvyšší místo. Odtud jsme dostali opět výhled na jezero a vše kolem. Od této chvíle ale stoupání téměř končilo! Šli jsme po hřebenu, a kam jsme dohlédli, jsme viděli malou cestičku, po které se šlo. V té chvíli jsem si opět připadala jak ve Středozemí. Po zbytek dne jsme si užívali krásný výhled a sluníčko. Na počasí jsme měli opravdu štěstí. Ačkoli byla trasa po většinu dne příjemná, byla také dost dlouhá. A ta nejhorší část nás teprve čekala na konci. Vše co jsme vystoupali, jsme teď museli zase sestoupat. A to na dost krátké vzdálenosti, takže to byl prudký sestup a já jsem v tu chvíli myslela jen na to, jak oproti tomu bylo včerejší stoupání opravdu jednoduché. Za každou zatáčkou jsem doufala, že už bude konec. Nakonec jsem se přeci dočkala a došli jsme k další chatě. Kousek od ní byla řeka, kde jsme se šli ochladit po horkém dnu. Večer tady byl dost zajímavý a vtipný. Najednou přiletělo spoustu papoušků, kteří si sedli na střechu a řvali. Prý takhle přilétali každý den. To stejné udělali brzo ráno, což už nebylo tak super. Spali jsme v horním patře chaty. Najednou se probudím a slyším strašné rány. To tito, předtím roztomilí, papoušci běhali po střeše a u toho strašně řvali. Sem tam se na nás koukli oknem a zase odběhli pryč. Trek měl původně trvat 4 dny, ale my se rozhodli spojit poslední dva do jednoho. Z toho důvodu jsme vyšli brzy ráno. Začali jsme příjemně po rovince, která vedla mezi stromy porostlými lišejníky a kapradinami většími než my. Věděli jsme, že máme před sebou spoustu kilometrů a žádné stoupání, ale i tak to byl nejhorší den treku. Cesta byla nekonečná a nezajímavá. Pořád jen stromy kolem nás. Rychlejším tempem jsme po několika hodinách došli k chatě, kde jsme měli původně zůstat. Tam jsme udělali menší pauzu a zase se vydali na cestu. Po nekonečných kilometrech jsme konečně dorazili na parkoviště! To ale nebylo to, kde jsme si nechali auto, a tak další dva členové museli pokračovat dalších 10km pro auto. Každopádně výhledy druhého dne treku za tu všechnu námahu stály! |
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |