Byla polovina února a já spěchala domů v začínající vánici. V tu dobu mi zavolal taťka s něčím, co by mě v tu chvíli ani nenapadlo. Mám host family! Běžela jsem co nejrychleji a už ve dveřích padla ta nejdůležitější otázka. Kam to vlastně pojedu? Do MICHIGANU! Tou dobou jsem už měla v mailu umístěnku a začala vyhledávat všechny informace. Napsala jsem poprvé rodině a postupem času zjistila, že máme spoustu společných koníčků. Všechno vypadalo parádně. Z místa jsem byla nadšená. Michigan byl jeden z těch států, kam jsem si říkala, že bych chtěla jet. Rodina byla sympatická a hodně ochotná. Dostala jsem kontakt na jejich neteř a bývalého exchange studenta, abych se mohla zeptat na co chci.
Postupně začalo plno vyřizování. Dodělat všechna očkování, přerušit studium, přihlásit se na pohovor na ambasádu, koupit letenky... Všechno to šlo hladce, až na to, že v červenci to byly už zhruba tři týdny, co mi naposledy napsala moje host family. Začínala jsem být nervózní. Psala jsem jim víckrát a potom už i na facebooku. Zprávy si zobrazovali, ale neodepisovali. Říkala jsem si, že je ale všechno v pohodě. Když přeci v jejich poslední zprávě psali, jak se na mě těší. No...nakonec všechno v pohodě nebylo. Na konci června mi oznámili, že budou žít od sebe a nemůžou si mě už vzít. Au. Nevěděla jsem co dělat. Popravdě jsem z toho byla hodně smutná. Bála jsem se, že už do Ameriky nepojedu. Agentura (AKV) nám však řekla, že se vše vyřeší. Že opět najdou novou rodinu, protože už je vše vyřízeno. To mě trochu povzbudilo. Dokonce jsem měla zůstat na úplně stejném místě. Ale i tak nezbývalo nic než zase čekat. Mezitím jsem zašla na ambasádu a vyřídila víza. Víc jak půlka těch lidí co tam byli, byli exchange studenti. :D Na ambasádě jsem jen odevzdala nějaké formuláře z online přihlášky a formuláře z agentury a pak šla na pohovor, který měl asi jen 3 otázky. Nechali si pas a ten potom za pár dnů dorazil i s vízem domů. Dny pořád ubíhaly a já začínala čím dál víc kontrolovat maily. Na začátku srpna i 10x denně. Bylo to už jak nějaká závislost. :D Nakonec mamka s taťkou odjeli na dovolenou, když mi jednoho dne zase volá taťka! :D Popravdě mě to zase vůbec nenapadlo. Seděla jsem si v klidu se psy na zahradě, když jsem se dozvěděla o nové rodině! A co víc. Opravdu zůstávám v Michiganu! Ale ne ve stejném městě a na stejné škole. Tahle nová škola začíná už v srpnu a tak se rychle řešila změna letu. Měl se posunout o 9 dnů dříve. Všechno jsme rychle schválili a já čekala na více informací o rodině. Čekala jsem zase několik dnů, takže moje závislost na mail se akorát zhoršila. :D Nakonec to konečně přišlo! Mám letět k čtyřčlenné rodině - rodiče a dvě malé holky. Jedná má 7 a druhá 11. Ta host mum (Denise) je zdravotní sestra a host dad (David) snad nějak kontroluje půdu nebo možná něco takového. Moc jsem nepochopila, co přesně dělá. Koníčky holek jsou golf (ten hraje celá rodina) a pak tanec/gymnastika a hrají na piano a cello. Já neumím ani zpívat. :D Bydlí v Grand Blanc, což je asi hodinu od Detroitu a 15 min od Flintu. Obě města patří mezi nejnebezpečnější města celých Států. Budu chodit na Grand Blanc High School, která bude asi pořádně velká. Myslím, že tam bude více jak 2500 studentů. Maskotem je rys. Zatím o ní moc nevím, protože mají nějaké nové a nepřehledné stránky. :D Zajímalo by mě, jestli budu senior. Rodině jsem hned napsala, ale moc neodepisovali. Nakonec mi host mum poslala žádost na facebooku a tak jsem ji opět zase psala. No a od té doby jsme si psali opravdu jen párkrát. To je věc, ze které mám trochu strach. Moc neodepisují. Většinou až po delší době a jsou to takové obecné věci. Třeba o nich moc nevím. Díky fb jsem se nakonec dozvěděla, že mají ještě jednu starší dceru, která je už ale na vysoké. Ale možná to odepisování beru až moc přehnaně. :D Když mi potom napsala, tak byla moc milá. :) Takže možná jen nemá opravdu čas. Tak uvidím jaké to bude, až tam přijedu. :) Zítra už letím! Nemůžu tomu uvěřit. Uteklo to strašně rychle. Balím se stylem 30 min denně už týden. Taťka jel ještě dneska kupovat větší příruční zavazadlo. Když mi 23kg nestačí ani na dvoutýdenní dovolenou natož na rok! :D Byl to boj. Musela jsem nakonec vyházet spoustu věcí. Ještě zítra sháním poslední dárky pro host family. Pro holky mám zatím plyšáka krtečka, knihu krtečka v angličtině, přívěšek želvičky a šátek. Potom mám pro všechny nějaké sladkosti (marlenka kuličky...). Dále vezu becherovku a nějaké krémy od české značky. Ještě bych chtěla koupit golfové míčky s nějakým českým potiskem. Tyhle poslední dny doma byly parádní! Tedy jak v čem. Byly smutné, protože jsem se se všemi loučila, ale bylo hezké, kolik lidí se se mnou rozloučilo. Dostala jsem plno dárků, které si beru s sebou. Všichni mi budou opravdu moc chybět. Nejhorší je, že mi zatím moc nedochází, že jedu na tak dlouho pryč. Jsem zvědavá, kdy to přijde. Rodiče vypadají taky smutní, tak doufám, že je to po časem přejde. :D Sice letím už zítra, ale do Michiganu přiletím až v sobotu. Zůstávám na 3 dny v New Yorku na soustředění s ICES! Moc se na to těším, protože tam budou ostatní exchange studenti. A ještě k tomu neletím sama. Poletí se mnou z Prahy další 2 exchange studenti ze stejné agentury. Jsem ráda, že na tu cestu nebudu sama. Kdyby se něco stalo, tak si poradíme. To je tak všechno, co se zatím odehrálo. Takže ahoj a mějte se hezky! Já se ozvu z USA. :)
0 Comments
Ahoj, ahoj!
Ano je to tak! Přesně zítra odletím na necelý rok do Ameriky jako exchange student. Budu bydlet v hostitelské rodině a chodit na místní High school. Tenhle program zařizují agentury. Moje čeká agentura je Americká kulturní výměna (AKV), která mi pomáhá a zařizuje spoustu věcí před odletem. Tato česká agentura dále spolupracuje s americkými organizacemi. Já pojedu s International Cultural Exchange Services (ICES), která mi potom pomáhá v Americe. Bude tam místní koordinátor, který bude kontrolovat jestli je všechno v pořádku a pokud by jsem měla nějaký problém, tak se na něj můžu obrátit. Nad exchange pobytem jsem uvažovala už strašně dlouho a tak zhruba někdy v záři 2015 jsem odeslala předběžnou přihlášku. Potom jsem jela v listopadu do agentury napsat ELTiS test z angličtiny. Bylo to v pohodě a nic těžkého. Po testu nám toho ještě dost řekli o celém programu a o tom, jak se přihlásit do naší přihlášky, kterou poslali ještě v ten den. Strašně dlouho jsem se nemohla rozhodnou zda jet nebo ne. Nechtělo se mi všechny opouštět a nevidět je tak dlouho a nevěděla jsem co na to řeknou kamarádi. Všichni mi budou strašně moc chybět. A navíc si nedokážu představit sebe mimo domov na tak dlouho. Jako malá jsem sotva vydržela 3 dny a nejdéle jsem byla pryč tak na 2 týdny. :D Vím, že to ale opravdu chci a byla bych dost zklamaná, kdybych nejela. A tak jsem postupně začala vyplňovat přihlášku. Bylo toho dost. Vyplnila jsem základní informace o sobě, napsala dopis, rodiče o mně napsali dopis, profesorka angličtiny taky napsala něco o mně a mojí angličtině, vyřídila jsem přerušení studia, oběhla spoustu doktorů kvůli chybějícím očkováním a testu na TBC, naskenovala jsem nejrůznější dokumenty… Je toho spousta a já jsem většinu musela stihnout za neelé 3 týdny. Naštěstí naše agentura zařadí přihlášku do programu, i když není úplně kompletní. Samozřejmě se pak všechno musí doplnit, ale nemusí to být hned. Jedná se hlavně o očkování. Proč jsem se vlastně rozhodla jet? Haha, kdo by nechtěl zkusit rok v Americe na střední?! :D Homecoming, Halloween, zápasy a sporty, prom, graduation, plesy, jiný způsob výuky a jiné předměty, school spirit a plno dalších věcí. Naučit se anglicky, potkat nové lidi, kulturu a cestovat. Je toho ještě mnohem víc a o něčem možná zatím ani nevím. Je to zkrátka velké dobrodružství! V červenci jsem byla s rodiči na Sardinii. Vyjížděli jsme ve čtvrtek ráno a dojeli v sobotu ráno. Ne že by jsme ale celou cestu jeli. Přespali jsme na hotelu v Rakousku kousek od jezera Wörthersee, kde je to moc pěkné. V pátek jsme pokračovali do Livorna, odkud jel trajekt. Protože odtamtud odjíždí více společností, tak to byl trochu zmatek. My jeli s Grimaldi Lines. Nakonec jsme se dostali do trajektu a šli hledat místa. Bylo to jak v nějakém trochu špatném filmu. Všude už bylo plno. Lidé leželi na zemi v uličkách. Naštěstí jsme našli boční místnost, která sloužila asi k nějakým konferencím. Nebylo tam moc lidí a mohli jsme si sednout na sedačky. Já to stejně ale prospala ve spacáku na zemi. Po 8 hodinách jsme konečně brzo ráno dopluli do Olbie. Do hotelu jsme mohli až od čtyř, tak jsme zatím jeli někam na pláž. Odpoledne jsme vyjeli k tomu hotelu. Byly to asi 3 hodiny jízdy. Stál na mysu přímo u majáku. Byla to nádhera. Výhled z pokoje byl parádní. Lehátka byly na takových malých betonových terasách. V moři tak třeba 70m od břehu bylo malé molo, ke kterému se dalo doplavat. Jeden den jsem vedle něj zahlédla delfína! Okolí hotelu bylo opravdu krásné. Ráno jsem chodila běhat do místního parku. Nikdy jsem nedoběhla až na konec stezky, ale jeden den jsme se tam šli projít a ten výhled co byl na konci byl naprosto neuvěřitelný. Seděla jsem na okraji římsy a pode mnou byla hluboká propast. Výhled na moře ve večerním slunci stál za to. Večer jsme šli do restaurace, která byla přímo u moře. Dali jsme si výborné mořské plody. Miluju všechny tyhle malé potvůrky a Italové jsou v jejích přípravě opravdu dobří. Jeden den jsme se vydali na výlet do Neptune's Grotto (Neptunova jeskyně). Muselo se tam sejít po stovkách schodech. Výhled, který jsme ale celou dobu měli na moře byl krásný. Bylo to podobné místo, jako vyhlídka v parku. Slunce se lesklo o hladinu moře. Nakonec jsme sešli až k jeskyni, kde jsme počkali na prohlídku. Krápníky byly parádní. Dokonce tam bylo i malé jezírko. Po prohlídce jsme se vydali zpět po schodech nahoru. Jeskyně byla opravdu nádherná tak jako její okolí. Náš další celodenní výlet byl do soutěsky Gola di Gorropu. Na její začátek jsme dojeli po malé úzké cestě někdy kolem poledne. Cesta od hotelu nám tam trvala zhruba něco kolem 3 hodin. Bylo strašné horko a my jsme se vydali na túru. Většinu cesty jsme šli kolem řeky a všude kolem byly hory. Cestu k soutěsce jsme si ale zas tak moc neužili. Bylo více jak 30 stupňů a celou dobu se šlo po prašné cestě. Naštěstí se dala na dvou místech nabrat pitná voda. Když jsme došli k soutěsce, byl tam malý stánek ve kterém jsme si koupili lístky a vydali se přes kameny na cestu. Šli jsme zelenou a žlutou stezku, protože červená už byla jen s jištěním. Museli jsme přelézat velké kameny a na některých místech byly i lana. Bylo to hodně hezké a zábavné, soutěska byla dost hluboká. Na konec žluté stezky jsme došli asi za 45 min. Potom nás už čekala zase jen cesta zpátky, která byla naštěstí více z kopce. Další dny jsme na ostrově jezdili po nejrůznější plážičkách. Našli jsme jednu malou a pěknou, na které surfovali místní. Jeden den jsme jeli naopak zase na vyhlášenou pláž a to byla chyba. Byla tam hlava na hlavě. I když to tam vypadalo hezky, kupy lidí tu atmosféru celkem kazily. Vyhlášené pláže od té doby nejsou určitě nic pro mě. Taky jsme byli v pár městech, jejichž jména jsem už zapomněla. :D Ale všechny byly moc pěkné. Mám ráda atmosféru italských měst. Zpátky do Livorna jsme tentokrát pluli s Moby Lines. Měli jsme i vlastní kajutu, což bylo super. Celkově bylo na trajektu mnohem více místa a byl to už jinačí luxus. Kousek od Livorna je hned Pisa, a tak jsme se tam na chvíli stavili. Poprvé jsem viděla šikmou věž. Když už jsme tam byli, tak jsme počkali na první ranní prohlídku ve věži. Bylo to drsné jít nahoru. Úplně šlo cítit to naklonění a pořád jsem zakopávala. :D Ze shora byl pěkný výhled na okolí věže. Je to tam opravdu hezky udržované. Potom nás už jen čekala dlouhá cesta domů. Ještě jsme přespávali v Praze, protože jsem šla na pohovor na ambasádu. Sardinie je krásný ostrov a určitě stojí za to se tam podívat! Do Aucklandu jsme přijeli přímo z Hobbitonu. Byla to naše poslední zastávka. Ubytovali jsme se v krásném hotelu a vydali se do města. Auckland se stal mým dalším oblíbeným velkoměstem. Strašně moc mi připomínal kopcovité San Francisco. Koneckonců je také na desítkách vyhaslých sopek. Je to krásné město s vysokými mrakodrapy a neuvěřitelnými přístavy. Ne nadarmo se mu říká město plachet. Kam jinam by jsme si to jako první namířili než ke Sky Tower - nejvyšší budově jižní polokoule. Neuvěřitelně rychlým výtahem jsme dojeli na vyhlídku. Vystoupili jsme do kruhové místnosti s velkými skleněnými okny. Z věže byl výhled na celé město a jeho přístavy. Protože byl už večer, tak jsme i přes velký hlad počkali na západ slunce. Byla to neuvěřitelná nádhera. S Kajkou jsme si říkaly, že kdyby jsme tam bydlely, koupily by jsme si celoroční vstupné a chodily tam pořád. Další den jsme si prošli město trochu víc a jeli do místního akvária. Přijel pro nás ten nejhezčí autobus na světě! :D Kolem celého autobusu byl žralok, takže to nakonec vypadalo jako velký jezdící žralok. Tento žralok nás zavezl až k akváriu. Hlavním tématem byla Antarktida. Měli tam velký bazén s tučňáky. Někteří plavali a hráli si, jiní zase hlídali mladé. Poté tam bylo také plno filmů a textů o Antarktidě a také nějaké ukázky obydlí. Další část akvária se už nezabývala přímo nějakým tématem. Viděli jsme tam rejnoky, žraloky, medúzy a další spoustu živočichů. Na konci byl obchod se suvenýry, kde si Kajka vyhlídla velmi slušivou kšiltovku s Nemem. :D Nakonec nadešel náš poslední celý den na Novém Zélandu. Vydali do Devonportu, kam jezdí každou chvíli trajekt, který jede kolem 20 minut. Vystoupili jsme na pěkném náměstíčku a vydali na kopec. Odtamtud byl výhled na celé město s vysokou Sky Tower, na záliv a přístavy v něm. Také jsme měli pěkný výhled na Devonport a okolí. Po tom co jsme si užili výhledu jsme se rozhodli ještě trochu projít po okolí. Všude byly překrásné viktoriánské domy a vily s výhledem na moře a město. Před odjezdem jsme si zašli na ty nejlepší mušle na světě! Nikdy jsem lepší nejedla. Po příjezdu zpátky do Aucklandu jsme si ještě zašli na zmrzlinu do stánku, kde každý den stály fronty lidí až ven. Dostali jsme ochutnávku a vybrali si tu, která nám chutná nejvíce. Obří kopeček nám ještě obalili v čokoládě nebo lupínkách. Pokaždé když jsme měli volnou chvilku a procházeli se městem a jeho parky vypadalo to tam krásně. Mám pocit, že každé větší město má svou zvláštní atmosféru. Opravdu se mi tam líbilo a bylo těžké druhý den Nový Zéland opustit. Jeho jezera a krajinu, která se nezdá skutečná. Měsíc na druhé straně světa byl za námi. V den odletu jsme brzy ráno odjeli na letiště a vyletěli směrem do Soulu. Tam jsme museli přespat v letištním hotelu. Byl to celkem šok, když jsme vystoupili z letadla a venku sněžilo. Proč se ale zmiňuji ještě o Soulu? Protože ten hotel byl ráj! Nikdy jsem asi nebyla v lepším. Sice jsme tam byli jen jednu noc, ale to hlavní jsme si užili. Jídlo! Bylo parádní a nacpali jsme se až k prasknutí. :D A ještě tady byl jeden zážitek, o kterém se snad ale radši moc nezmiňovat. Řekněme, že záchod měl spoustu funkcí, o kterých jsme ani nevěděli, že by kdy vůbec mohl mít. :D Nový Zéland byl neuvěřitelným zážitkem! Pořád na něj ráda vzpomínám. Bylo téměř neuvěřitelné, když jsem po návratu šla do školy po kotníky ve sněhu. Ta představa, že jen 2 dny předtím jsem se procházela na druhé straně světa v kraťasech a tričku. Nemůžu uvěřit, že jsem tam opravdu byla! Hobbiton. Byl úplně takový jaký si představujete. Ne tak velký, ale o to krásnější. S Kajkou jsme zjistily odkud se vyjíždí a rezervovaly si lístky. Ještě jsme stihly mít levnější cenu, která je do 17 let. Musím říct, že jsme měly opravdu neuvěřitelné štěstí na počasí! Když si představím jak škaredě bylo o den dříve. Bez tak slunného dne by to nebylo ono. Hobbiton je kousek od městečka Matamata. Už tam najdete informační centrum, které je ve stylu hobití nory. Některé prohlídky začínají i tady. My jsme ji měli až z Shire rest, který je přímo u brány do pozemku s hobitím městečkem. Rodiče nás tam vyhodili a my si vyzvedly lístky a šly čekat do řady. Po chvíli pro nás přijel autobus a jelo se! Projížděli jsme loukami, kde bylo plno oveček. Malé kopečky byly rozseté po celém okolí. Nakonec jsme konečně dojeli na začátek naší tour. Prošli jsme mezi keři a najednou se ocitli obklopeni malými domečky s barevnými dveřmi. Mohli jsme si je prohlídnout zatímco nám slečna vyprávěla něco o natáčení filmů. Celkem tam bylo asi 30 nor a každá byla jinak velká. U těch menších natáčeli scény s lidmi a u těch velkých zase s hobity, aby to vypadalo, že jsou opravdu malincí. Poté jsme se vydali cestičkou dále. Zastavovali jsme na různých místech a poslouchali příhody z natáčení. Jedna nora byla také otevřená a tak jsme si v ni mohli udělat fotku. Vevnitř ale nic nebylo. Všechny tyto scény se natáčely ve studiu. Postupem času jsme došli až na kopec k Bilbově noře. Odtamtud byl úžasný výhled na celý kraj. Malé barevné domečky rozseté kolem kopečků. Všude byly zahrádky a louky. Viděli jsme jezero u hospody Green dragon, kde jsme se hned vydali. Před příchodem k hospodě jsme prošli kolem velkého barelu, který byl u krásného kamenného mostu. Udělaly jsme si plno fotek a dostaly jsme zázvorové pivo, které jsme vypily u krbu. Venku to vypadalo taky moc hezky. Všude byly lavičky ve stínu stromů a jezero posazené v zelené ploše kolem něj, odráželo odpolední sluníčko. Nakonec nadešel čas a my jsme se vrátili tam, kde nás vysadili z autobusu. Přijeli jsme zpět k Shire rest, kde jsme si ještě něco koupily v gift shopu. Poté jsme se skvělým zážitkem opustili Matamata a vydali se do největšího města na ostrově – Aucklandu. |
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |