Už nějakou dobu naší cesty jsme míjeli dlouhé písečné pláže, než jsme dojeli na poloostrov Coromandel. Byli jsme tady celkem tři noci, což byl myslím nejdelší pobyt na jednom místě. Bydleli jsme přímo u moře, kde byla pěkná pláž plná barevných mušlí. Druhý den jsme se vydali na výlet ke Cathedral Cove. Auto jsme nechali na parkovišti a na začátek stezky, která vedla k zátoce, jsme dojeli autobusem. Ten vyjel na kopec, kde byla krásná vyhlídka na oceán. Z tohoto místa jsme začali sestupovat po krásné cestičce až k pláži. Cesta trvala kolem 45 min, ale s Kajkou jsme ještě odbočily na malou zacházku, která vedla na okraj útesu. Byla to nádhera. Procházely jsme vysokou trávou a na konci jsme viděly celé pobřeží. Když jsme sešli poslední schody vedoucí na pláž, objevil se před námi velký oblouk vytvořený ve skále. Procházeli jsme jím jako obří bránou. Bylo neuvěřitelné jak něco takového vzniklo. Chvíli jsme se zdrželi a odpočívali, než jsme se opět vydali na cestu zpět. Chtěli jsme se ještě zastavit na Hot water beach, kde se dají vykopat díry v písku a měla by tam být teplá voda. Tohle však nefungovalo. Později jsme zjistili, že to tam je jen hodinu denně a to ještě v určitý čas. I tak jsme tam chvíli zůstali a sledovali místní surfaře, než jsme se vydali na skvělou večeři ve vyhlášené restauraci Squit. Zapomněli jsme rezervaci a tak jsme si museli nějakou dobo počkat. To se ale určitě vyplatilo! Jídlo bylo výborné. Další den pršelo, a tak jsme jen tak odpočívali. Ráno byl Seaside carneval, který byl celkem o ničem. Jen pár stánků a hudba.
0 Comments
Opět balíme kufry a vydáváme se dále na sever. Je krásné počasí a my si říkáme, kéž by bylo tak krásně i předešlý den, kdy jsme zdolávali Tongariro Alpine Crossing. První zastávka dne je jezero Taupo, které leží v kráteru sopky. Je největší jezero Nového Zélandu a jako jedno z mála na ostrově nemá tvar dlouhé nudle. Nakonec necháváme Taupo za sebou a zastavujeme u Huka Falls. Stáli jsme na mostě, pod kterým tekl silný proud. Voda měla tu nejsvětlejší modrou barvu. Nic víc jsme zde ale neviděli a tak jsme se rozhodli co nejrychleji pokračovat dále. Krajina Severního ostrovu byla o něco jiná než na jihu. Konečně jsme viděli malé zelené kopečky, na kterých se pásly ovce. Všude bylo zkrátka zeleněji. Krásné místo, kde jsme se prošli je národní park Wai-O-Tapu. Nachází se v něm plno kráterů a bublajících jezírek nejrůznějších barev - od šedé bahenní až po vyřvaně zelenou. Rotorua bylo zvláštní a smradlavé město. Všude byla cítit síra a šly vidět výpary ze země. Ubytovali jsme se a vydali se na oběd. Dala jsem se dobrý chowder, který doporučuji si na Zélandu určitě někde dát, tak jako uzeného lososa! Na našem plánu dne byla ještě maorská vesnice, která byla ale bohužel večer už zavřená a tak jsme tento výlet nechali až na další den. Místo toho jsme si zašli do Polynesian Spa, což bylo trochu zklamání. Bylo tam jen pár bazínků s teplou vodou. Whakarewarewa - maorská vesnička, do které jsme se druhý den zašli podívat. Nacházelo se tam opět plno malých bublajících jezírek a gejzírů. Víc jak hodinu jsme čekali, až vystříkne největší gejzír. Nakonec jsme to vzdali. Aspoň jsme vedle něj viděli menší gejzír, který stříkal pořád. Procházeli jsme se mezi maorskými domy a viděli taneční vystoupení Maorů. To bylo strašně super. Při jejich tancích je velmi důležitý výraz ve tváři a tak pořád vyplazovali jazyk a kulili oči. Řekli nám něco o jejich kultuře a také měli stejné barevné oblečení, typické pro jejich kmen. Vesnička byla hezkým zážitkem, po kterém se jak jinak opět vydáváme na cestu. Jízdu autem pomalu ale jistě začíná celá posádka nesnášet. emRáno jsme se probudili do chladného a oblačného dne. Zjistili jsme však, že trek je otevřen a tak jsme se nasnídali a čekali na autobus, který nás měl zavést až na začátek treku. Krajina kolem silnice byla krásná a úplně jiná než jakou jsme viděli doposud. V dálce byly zasněžené vrcholky kráterů a pod nimi sopečná krajina. Když jsme dojeli na místo, bylo jen něco málo pár stupňů nad nulou, vítr kolem 50 km/h, oblačno, mrholilo a nás čekalo 20km chůze. I tak byl začátek naší túry kouzelný. Nízké slunce prosvítalo mezi mraky a nám se naskytoval pohled na hory Mordoru, které byly ozdobeny těmi nejbarevnějšími duhami, díky kterým možná nepůsobily už tak strašidelně, ale za to zase o něco tajemněji. Do té doby, než se počasí se začínajícím stoupáním rapidně zhoršilo, jsem si tuhle záhadnou cestu užívala. Navlékli jsme pláštěnky, rukavice a vydali se po kamenité cestě vzhůru. Litovala jsme lidi, kteří šli pouze v kraťasech a tílku. I když jít na hory a ještě s očividně špatným počasím takhle oblečení je jen jejich hloupost. Po pár metrech našeho výstupu jsme už neviděli dále než pár metrů před sebe. Optimisticky jsem stále opakovala, že nad ty mraky vyjdeme a budeme mít krásný výhled. Mýlila jsem se. Hodně. Na hřebenu kráteru bylo ještě hůř. Vítr foukal neuvěřitelnou rychlostí a teplota určitě klesla pod nulu. Vulkán, který měl být tou nejkrásnější části treku, jsme ani náhodou nezáhledli. Naší hlavní prioritou se stalo odejít co nejdříve z vrcholu. A tak jsme uháněli a sestupovali po kamenech, které nám pod nohama ujížděly, co nejrychleji. Nakonec jsme se opět dostali dost nízko a s tím i z mraků, které nás už několik hodin obklopovaly. Najednou vysvitlo slunce a my opět viděli krajinu kolem. Pod námi se rozpínalo obrovské jezero. Když jsme procházeli cestičkou, pozvolna se začínalo oteplovat a my jsme spatřili výpary ze sopky. Na konec treku jsme došli s dost velkým předstihem, před příjezdem autobusu. Během čekání jsme se převlékli do kraťasů a triček, protože teploty nabyly opět letních hodnot a s těží se dalo uvěřit, že ještě před pár hodinami jsme mrzli. Co mě mrzelo bylo, že jsme neviděli ten slavný vulkán. Na druhou stranu, to co jsme spatřili na začátku a na konci cesty za to určitě stálo. Po dvou týdnech na Jižním ostrově byl čas se přesunout na Severní. Byl to trochu smutný den, protože jsme se opět museli rozloučit s Jirkou a Kajčinou sestrou Evou. Přejížděli jsme trajektem, který vyplouval z Pictonu. Po třech hodinách jsme dopluli do Wellingtonu, který je hlavním městem. Půjčili jsme si nové auto, protože to které jsme měli doposud, jsme nemohli s sebou převést. Po ubytování jsme se šli projít do města a chtěli jsme si dát večeři. To se nám však nepodařilo, protože skoro všechno bylo ještě od Vánoc zavřené. Město bylo skoro úplně prázdné, a tak jsme udělali rychlý nákup v supermarketu a vydali se zpátky k hotelu. Další ráno nezačalo nejlépe. Taťka trochu naboural auto, když couval. Po těchto stresech jsme se nabalení až po strop vydali k Tongariru. Projížděli jsme městem Ohakune, kde byla obří mrkev. Asi je tam hodně pěstovali. Po příjezdu jsme měli velmi příjemné ubytování. Začali jsme se chystat na Tongariro Alpine Crossing, který jsme měli jít další den, ale předpověď počasí nebyla nejlepší a byla dost velká pravděpodobnost, že trek bude uzavřen. |
Categories
All
Archives
April 2017
↓New video!↓ |